Zprávy z nových domovů

Hopík a Zubejda. Vždycky mám radši, když mi majitelé napíšou i naše odcházející jména. Pak vím přesně, o jaké pejsky šlo, vždyť mi jich prošly rukami stovky. Zubejda byla fenečka, která prý kousala jako blázen.... už u nás z ní ale byla nakonec mírná a nesmírně laskavá a mazlící slečinka. Zato Hopík hopkal ještě docela dlouho:-:-). O víkendu však přišel mail i s fotečkami - prý už bych ho mentálně nepoznala! Klidný a vyrovnaný pes, který sice ještě občas vytáhne netřesk z květináče, ale kytky už neničí. Vlastně nic neničí. Je to mazel. Takže tady názorně vidíte, že nejen obligátní 3 dny, 3 týdny a 3 měsíce, někdy je to prostě běh na dlouhou trať, ale vyplatí se!! Neházejte tedy flintu do žita, vy všichni, kteří toužíte adoptovat a váš pejsek je ještě po půl roce tak trochu pošuk, trochu posera, trochu bojínek či trochu zahradník. Navždy si budu pamatovat případ kousavého špice a stařičkého pána jménem Hošpes. Já bych za ta léta v útulku mohla psát romány, co pes to příběh. Někdy smutný, ale ve většině případů spíš veselý či komický. A těch dobrých lidí, co jsem poznala! Kolikrát jsou z nás přátelé letití. Ne, nebojte, nebudu jmenovat, jednak na to nemám prostor a jednak by to byla zbytečná práce - lidi nečtou. Podívají se v lepším případě na obrázek, čím krvavější či odpornější, tím více lajků.... a příběhy, kdy nám lidi s naší prací OPRAVDU pomohou, vědí, že i pneumatiky potřebujeme.... jsou nezajímavé. 

Zpátky k Hopíkovi - víte, co mě potěšilo asi nejvíc? jeho majitelka špatně slyší, nosí naslouchadla. Když jí zvoní telefon a ona nestojí blízko, Hopík štěká tak dlouho, až ho uslyší. No řekněte, není toto kouzelný příběh? Jak malou, ale přitom velkou věc dokáže jeden malý útulkáč. Brečela bych.