Svatební

Byli jsme pozváni na svatbu. Prý jsme "byli u toho" od samého počátku. Usmívám se, když píši tyto řádky, protože si jasně vzpomínám na ty chvíle, kdy stál nynější novomanžel u branky útulku a povídá: "ona by si to moc přála...." A přijel, jednou, podruhé, třeba u umístění haskouna Kámoše přijel několikrát. A tak to šlo pár let. A "ona", něžná rusovlasá víla s duší anděla, nám pomáhala celou dobu. A teď nemyslím jen ten klystýr u šedesátikilového "telátka" , mám na mysli všechny teplé podložky, vitamíny, zubožené staroušky či nešťastnou množírnu. Bez takových těch "tichých vzadu" by náš útulek nebyl tím, čím je. Bez jediného komentáře či "chytré" rady, reagující na první sms, zavolání. Vždy blízko, bez řečí. Oba patří k těm, kteří nám kryjí záda, znají nás, naše psy, naši práci. Viděli mne plakat, smáli se se mnou štěstím, jen to kafe či sklenku vína jsme nikdy nestihli:-)   

A tak jsme tuto neděli seděli v poledne v kostele a byli svědky jejich "ANO" . Co jim popřát? Všechno mají.... mají jeden druhého, mají nejen lásku, ale i víru, úctu, respekt. Bez těchto hodnot nelze kráčet životem. Manželství je něco, co není nikdy dokonalé, na čem se musí stále pracovat. A tak Vám přejeme, naši milí, ať nerozlišujete dny všední a sváteční, ať si vážíte každého dne a vaší prací se mění pátky ve svátky.

  Nejmenuji, znáte je :-),a znáte jich mnohem více, těch "tichých vzadu". A jste-li to právě vy, pak vězte, že si vás všech nesmírně vážíme.